Nesobeckost není sebepopření

Komu z nás by se líbilo, kdyby byl nazván egoistou? Ve všech kulturách, společnostech či náboženstvích je kladně vnímán obraz člověka, který se dokáže upozadit a jednat ve prospěch druhých či celé společnosti. A tak se toto nastavení stává součástí naší persony – toho, za koho se považuji, nebo kým bych chtěl ideálně být.

I lidé, kteří jsou velmi egocentričtí, mají tendenci vnímat sami sebe jako v zásadě dobré. Jejich sebestřednost bývá nevědomým a hypertrofovaným mechanismem k udržení pocitu důležitosti, kontroly a bezpečí – přežití vlastního obrazu toho, kdo jsem. Ani u nich ale sobeckost není něco, co by vědomě adorovali.

Všichni známe momenty, kdy nám zavolá dobrý kamarád, jestli mu pomůžeme se zahradou, přestože bychom šli raději k vodě. Partnerka nás požádá, abychom ji odvezli do práce autem, protože nestíhá, ale nám se to moc nehodí. V práci nám šéf hodí na bedra další agendu se slovy "mrkni na to, prosím tě, ostatní už toho mají nad hlavu". Stojíme tak často před volbou, zda vyhovět na úkor sebe, anebo odmítnout.

Mnozí lidé poté, co odmítnou, uslyší vzadu v hlavě hlásek: to od tebe nebylo úplně hezké, nejsi tak trochu sobec? Zbude zvláštní pachuť a dojem, že možná nejsem moc dobrý člověk. A tak velká část lidí, aby se nemuseli s tímto pocitem konfrontovat, zaskřípe zuby a jde pomoct na zahradu, vytáhne auto z garáže nebo si vezmou v práci přesčas. S nahořklým pocitem, že popřeli sami sebe. S další kapkou dlouhodobě narůstající frustrace a maskovaného hněvu. 

Existuje hodně návodů, jak si udržet zdravé hranice a říct asertivně ne. 

MAJÍ ALE JEDNO SLEPÉ MÍSTO, KTERÉ JE VELKOU PŘEKÁŽKOU PRO JEJICH APLIKACI V PRAXI.

Pro mnoho lidí je docela těžké asertivně odmítnout, protože se nedokážou vyrovnat s následným pocitem, že jsem někoho zklamal. Že nejsem dobrý člověk. To slepé místo se jmenuje SEBEHODNOTA. Mluví se o ní často, ale co to přesně znamená? 

Pokud máme zdravý pocit sebehodnoty, vnímáme ji jako stav, kdy se nejen považujeme, ale pocitově až somaticky se cítíme jako někdo, kdo je naprosto v pořádku právě takový, jaký je. A to přes veškeré lidské chyby, omyly, nedokonalosti či dokonce selhání, která si dokážeme přiznat, nezaujatě reflektovat či nad nimi vyjádřit lítost nebo smutek. A také vnímáme a cítíme, že jsme naprosto v pořádku, pokud si vymezíme svoje hranice.

U TOHO TO ALE NEKONČÍ! 

Člověk, který se takto zakouší, může kdykoli ustoupit či vyhovět, aniž by měl pocit, že je to na jeho úkor. Jak je to možné?

Je to tím, že motivem k tomu, abychom někomu vyhověli, už není nutkavá potřeba zachovat si vlastní pozitivní sebeobraz laskavého člověka, ale právě svoboda od této impulzivní pohnutky! Pak lze ustoupit či vyhovět prostě proto, že opravdu CHCI. Anebo neustoupit a nevyhovět, protože prostě NEMUSÍM. 

Jde o svobodné rozhodnutí, na které mám právo. Je to vnitřní svoboda, která je nedílnou součástí zdravé sebehodnoty a sebeúcty, stejně jako přijetí všech aspektů sebe sama. Je to aktivní sebepřijetí, které není rezignací, submisivitou ani pasivitou, a které jde ruku v ruce se sebedůvěrou, laskavostí k sobě i druhým a schopností vidět sebe sama nezaujatě. Takového / takovou, jaký / jaká jsem. S vědomím, že je se mnou vše v pořádku. A že tomu tak vždy bylo. 

• Pronásledují Vás obavy, vnitřní neklid a návaly strachu?
• Zakoušíte stres, vyhoření a místo nočního odpočinku se budíte ze spánku s pocitem tísně?
• Přepadá Vás smutek, trápí Vás propady nálady, chybí Vám energie a pocit smyslu?
• Jste zahlceni náročnými emocemi a dotírající myšlenky se nechtějí utišit?
• Paralyzují Vás pochyby o Vás samotných a nedostatek sebedůvěry?
• Zvládáte obtížně svoje emoce a reakce na ně?
• Trápí Vás problémy ve vztahu, v osobním či pracovním životě?

Pro nezávaznou konzultaci mě kontaktujte na 737 851 629 nebo prostřednictvím formuláře na této stránce.