Představte si, že k Vám dorazí nepříjemný, hlučný a hrubý posel, který pro vás má velmi důležitou zprávu. Pokud posla vyhodíte dříve, než vám zprávu dodá, nikdy se jí nedozvíte. Přesně tohle děláme. S našimi emocemi.
Komu z nás by se líbilo, kdyby byl nazván egoistou? Ve všech kulturách, společnostech či náboženstvích je kladně vnímán obraz člověka, který se dokáže upozadit a jednat ve prospěch druhých či celé společnosti. A tak se toto nastavení stává součástí naší persony – toho, za koho se považuji, nebo kým bych chtěl ideálně být.
Musím se přiznat, že jedna věc mně na mindfulness opravdu vadí. Konkrétně to, že kvůli její jednostranné prezentaci je vnímaná tak trochu jako ezo způsob, jak se hodit do klidu a být vyzenovaný. Umět relaxovat a mít pod kontrolou míru stresu. Nic není vzdálenější skutečnosti!
Přiznám se, že k dnešnímu příspěvku mě inspiroval nechtěně vyslechnutý rozhovor u vedlejšího stolu v restauraci mezi dvěma mladými dámami. Řešily, zda chtějí mít děti. Načež jedna reagovala slovy: "Možná někdy ano, ale teď v tom nevidím žádný benefit".
Pokud se zajímáte o osobní rozvoj, psychologii či terapii, nemohli jste se s tím slovíčkem nepotkat. Zdroje.
Nejsem odborník na klimatické jevy, takže pokud jste lovec tornád, moc vám nepomůžu. Půdu pod nohama ale občas ztrácíme i během bouří v našem životě. Náhlé ztráty, zklamání, ohrožující situace nebo stavy zmatku, kdy "prostě nechápeme", se občas přihodí každému z nás.
Nejspíš to znáte. Šéf na Vás něco neprávem svede, partner vypustí necitlivou hlášku, poslední autobus vám ujede před nosem. V tu chvíli se objeví. Hněv. Někdy si stačí zanadávat a je po něm. Co když si ale zanadávat nemůžete? Anebo se neodvážíte? A říkáte si, že se prostě jen nechcete rozčilovat…, a tak děláte jakoby nic. Nechcete riskovat konflikt...