Stín duchovní nauky

Když se vydáme na duchovní cestu, po nějaké době začneme vnímat změnu. Společně s meditační praxí se mohou dostavit první hlubší pohroužení a jasná nazření iluzorního vnímaní lidské mysli, což prohloubí naši důvěru v nauku. Lehce nabudeme přesvědčení, že právě tato nauka je tou pravou. Případně že je pravdou samotnou.

Ovšem žádná nauka, i když vede k cíli, není pravdou sama o sobě. Buddha nedával žádné hotové odpovědi, ale učil dhammu jako rozvíjení osmidílné ušlechtilé stezky. Tuto cestu musíme projít každý individuálně a u každého z nás má trochu jinou podobu. Mniši, kteří praktikovali s věhlasným učitelem Ajahnem Cha, si jednoho dne všimli, že každému z nich dává jiné instrukce. Když se ho na to zeptali, Ajahn Cha odpověděl: "Dívám se na Vás a vidím, jak někteří na své cestě padají směrem doleva, tak těm říkám, aby šli doprava. Jiní z Vás jdou pořád příliš doprava, a těm říkám, aby šli doleva."

Nejen každý jednotlivec, ale každá autentická a funkční nauka se opírá o svůj specifický pohled a přístup. Klade důraz na některé aspekty cesty, a jiné logicky zůstávají upozaděny. Jinak to ani nejde. Proto najdeme tolik různých druhů buddhismu a mnoho dalších hlubokých duchovních nauk, které jakoby hovoří úplně jinou řečí. Pokud si koupíte cestovního průvodce do nějaké exotické země, jeden bude klást důraz na logistiku, další na finanční rozpočet a jiný na historii vaší cílové destinace. Přitom všichni tři mohou být velmi užiteční. 

To, co není v nauce centrální, lze lehce přehlédnout a ignorovat. Tuto oblast nazýváme stín nauky. Pokud vedle sebe máme dobrého učitele, tak nás na tuto oblast upozorní. Jsme-li odkázáni sami na sebe, musíme si poradit sami. Co můžeme dělat? 

Nejdříve se podívejme na konkrétní příklady stínů duchovních nauk.

DUCHOVNÍ PRAXE A ÚSILÍ

V některých pojetích dhammy se potkáte s tím, že je nutné vynakládat velké úsilí, omezit světské aktivity a ideálně se stát mnichem, abyste mohli udělat nějaký pokrok. Ten se počítá na životy a do doby, než dojde k realizaci nibbány, jsme odsouzeni pobývat v samsáře spojené s utrpením. Tento pohled je pravdivý v tom, že pokud veškerou energii nenamíříme správným směrem, nikdy se hlubší pokrok nedostaví. Současně lpění na tomto pohledu může naši praxi brzdit, protože je spojené s představou nezměrné hory, na kterou se musíme jako jedinci vydrápat. Paradoxně totiž současně platí, že to, co hledáme, už je celou dobu zde. Nejde o to, abychom se jako jedinci někam vyšplhali, ale o uvědomění, že právě lpění na představě naší individuální existence a usilující konající individuality je přesně to, co nás udržuje v nevědomosti, samsáře či dualitě.

VŠE JE DOKONALÉ TAK, JAK TO JE

Jiné nauky padají do druhého extrému. Jejich představitelé často zmiňují, že není kam jít. Není žádné já, a není tu ani žádná duchovní meta, která by mohla být dosažena kdesi v budoucnu. Čas je jen iluze, vše se děje teď, a všechno je tak, jak má být. Tento náhled z nás snímá tíhu z iluze individuálního usilujícího konatele, ale lehce může vylít s vaničkou i dítě. Lidská mysl si to může vyložit tak, že není potřeba nic dělat, a tak můžeme vyrazit k vodě nebo na pivo. Samozřejmě letní radovánky a setkání s přáteli patří k životu, i k tomu duchovnímu. Nicméně kultivace mysli opouštěním svých iluzí, lpění a sebestřednosti, rozvíjení soucitu a radostivosti či ustanovení sati (bdělé pozornosti) nenastane samo od sebe.

VŠE JE ILUZE 

Existují nauky, podle nichž je naše realita iluzorní a podobná snu. Naším úkolem je přestat se jí zabývat a obrátit naši pozornost k tomu, co je jediné skutečné. Je pravdou, že v jistý okamžik praxe se náš život může jevit jako prázdná nádoba bez významu, jako přelud či sen. Ovšem naše mysl může tento pohled zneužít k tomu, abychom se vyhnuli všem bolestivým aspektům života a může nás vést k jejich popření, ke lhostejnosti a odpojení se od sebe sama a druhých lidí. To je přesný opak toho, kam vede autentická spiritualita – čili k zájmu o vlastní bolest a bolest všech cítících tvorů. Skutečné porozumění a opuštění vzorců, které vedou k trápení, neuspokojivosti a mentální bolesti, společně se soucitem ke všemu živému, jsou podmínkou pro vyvstání vnitřní radosti a skutečné bytostné svobody od prožívání v tomto světě. Jenom to, co vezmeme plně na vědomí, můžeme transformovat a pustit.

DUCHOVNÍ REALIZACE SE NETÝKÁ TOHOTO SVĚTA

Jiné nauky zdůrazňují fakt, že probuzení není podmíněné tím, jak žijeme na této relativní rovině. Jediné, co se počítá, je transcendence, která relativizuje naše počínání zde na Zemi – včetně etiky, péče o sebe sama či ostatní živé tvory, přírodu a Zemi. Vhled do neexistence já, nestálosti či transcendentní zkušenosti mohou sebou nést tento aspekt. Současně ale platí, že tato tzv. "relativní rovina" není nijak oddělená od toho, čemu říkáme absolutní realita. Ta není ničím mimo tento svět, ale svět a vesmír jsou doslova jejím vyjádřením. Je ve všem přítomná a imanentní. Když se podíváme do křesťanské tradice, tak Ježíš mluvil o tom, že jeho království není z tohoto světa. Ale současně zmiňoval, že "cokoli uděláte jakémukoli svému bližnímu, je to jako byste to udělali mně". Ve známých zenových deseti obrazech býka se zase osvícený člověk vrací ze soucitu zpátky do života mezi běžné lidi na tržišti.

JAK PRACOVAT SE STÍNEM?

Uvedl jsem jen pár nejčastějších příkladů stínu, určitě bychom našli další. Důležité ale je, jak se s nimi naučit pracovat. Nejlepší "technikou", jakou znám (schválně píšu v uvozovkách), je pravdivost a naprostá upřímnost k sobě. A také odvaha. Tu potřebujeme, abychom dokázali unést bolestivý pohled na naše lpění a pustit se iluzí, které nám do teď třeba v něčem sloužily. 

Je užitečné všimnout si, proč nás některé názory z jiných duchovních nauk iritují. Dovolit si jim naslouchat s otevřenou myslí a s postojem, že se třeba můžeme přiučit něčemu novému, aniž abychom museli opustit naši hlavní praxi.

Někdy je dobré vyzkoušet si i praxi, která nám připadá, že to není úplně to pravé pro nás. V minulosti mně hodně pomohlo občas se zúčastnit meditačního retreatu, který nebyl v souladu s mým hlavním duchovním směřováním. Mohl jsem si lépe uvědomit, že z velké míry opomíjím prostou lidskost a soucit, a také se pustit lpění na mém způsobu chápání a na mých názorech. Je to zkušenost, která vede k nelpění a pokoře. A ty se hodí na naší cestě vždy, bez ohledu na naši konkrétní formu spirituality. V ní nejde o potvrzení naší pravdy, ale o naši vlastní pravdivost.