Víra a buddhismus

Často můžete zaslechnout od některých učitelů či následovníků Buddhova učení, že buddhismus na rozdíl od ostatních náboženství není založen na víře. Nabízí srozumitelný návod k probuzení – tzv. Osmidílnou ušlechtilou stezku, po které může kráčet kdokoli, aniž by bylo nutné věřit dogmatům, o nichž v jiných spirituálních systémech rozhodují vůdčí autority. To je bezesporu pravda, ale skutečnost nikdy není černobílá a byla by škoda vylít s vaničkou i dítě. Jak to má tedy buddhismus s vírou?

Zkuste si vzpomenout, kdy jste se poprvé dostali do kontaktu s něčím, čemu na duchovní rovině hluboce důvěřujete. Může se jednat i o člověka. Možná to byla kniha, film, kamarád nebo nějaký učitel. Dost možná si vzpomenete i na to, že ze začátku bylo pro vás těžké důvěřovat tomu, co jste se dočetli nebo co jste slyšeli. V jeden okamžik se ale možná dostavil až bytostný pocit "Aha, no jasně, tohle dává hluboký smysl!".

Pamatuji si, jak jsem kdysi jako voják základní služby v armádní knihovně (!! :-)  objevil dvě knihy od jednoho českého mystika, ve kterých psal o tom, že podstatou vesmíru je neosobní vědomí. Bylo to pro mě jako blesk z čistého nebe, doslova se mně rozsvítilo a neměl jsem pochyb, že je to pravda. Ukazoval jsem nadšeně a dost naivně knížku kamarádům v naší četě, ale ti na mě koukali jako na cvoka a šli pařit. Zatímco já jsem hltal jednu kapitolu za druhou. Co se to vlastně stalo? Nebyla to jen intelektuální zvědavost, ale něco, čemu můžeme říct bytostná důvěra, anebo víra. Ne v nějaká dogmata, ale v něco, co dává až existenciální pocit smyslu. Určitě většina z vás má podobnou zkušenost. 

Buddhistické sutty hovoří o tom, že saddhá (víra či důvěra) je první z tzv. pěti duchovních sil, od které se odvíjí celá naše praxe a duchovní cesta. V okamžiku, kdy pojmeme důvěru v nauku, přirozeně se dostaví druhá síla – zájem a energie. Taková důvěra se nemusí opírat o konkrétní koncepty. Často je to jenom neurčitý, ale silný dojem, že život je něčím mnohem víc, než čemu běžně říkáme realita. Nebo že skutečně existuje něco jako duchovní probuzení a že lze k němu dojít. Tento pocit na sebe může vzít podobu důvěry v konkrétní nauku či učitele nebo gurua. 

Takto vyvstalá energie a zájem velmi usnadňují vstup do procesu meditace či kontemplace a přebývání ve zpřítomnělém vědomí (sati či mindfulness), což je třetí duchovní síla. Nejdříve se to děje třeba jen během krátkých úseků meditace, později během delších sezení, a nakonec i v průběhu celého dne. Jak je to možné? 

Pokud v něco pojmeme důvěru a máme o to opravdový zájem, je to odraz toho, že to máme skutečně rádi. Je to milé našemu srdci. Všichni víme, že pokud někoho milujeme, naše pozornost se k dotyčné(mu) přirozeně neustále vrací. Stejně tak když máme rádi to, čemu hluboce důvěřujeme, mysl se k tomu sama obrací. S důvěrou je mnohem snazší ustanovit sati, čili bdělou pozornost. Ze stejného důvodu vede k prohloubení sati také meditace přátelské laskavosti (metta) a rozvíjení soucitu. Slabá důvěra doprovázená pochybami je naopak jednou z tzv. překážek pokroku v meditaci.

Když je mindfulness stabilní, meditace se rozvíjí směrem ke čtvrté síle: samadhi, jednobodovosti, přebývání v plné přítomnosti, pohroužení, sjednocení. Právě tento meditační stav je nezbytnou podmínku k vyvstání páté síly, kterou je paññá, čili moudrosti založené na přímé zkušenosti vhledu do reality. Zejména se jedná o nahlédnutí relativní povahy zkušenosti "já" (anatta), nestálosti všech forem (aničča) a příčiny vyvstávání strasti a neuspokojivosti (dukkha). 

S tímto nahlédnutím přichází opět silné prohloubení důvěry v nauku a obecně smysl duchovní cesty, které zase přináší více energie a zájmu, více satti, hlubší samadhi a moudrost, a celý řetězec se dále odvíjí a navzájem podporuje. 

V jistý okamžik může dojít k tzv. vstupu do proudu, což je první stupeň nibbany. Je spojený s prohlédnutím iluze já. Tam, kde chybí iluze "já", automaticky odpadnou pochyby o tom, jak to vlastně se mnou je, jak to je s naukou, jestli někam dojdu či nedojdu, čemu mám nebo nemám věřit a jak správně praktikovat. Odpadnou pochyby a také víra ve skutečnost vnější formy jakékoli nauky.

Důvěra se promění v přímé pochopení a direktní nazření. Konec ale existuje jenom v pohádkách. Cesta pokračuje dál, ale o tom třeba někdy jindy .